Kdyľ zima vrcholí a vy jste se jí uľ nabaľili, začnete se těąit na příchod jara. Dobře víte, ľe musí přijít, a tak kdyľ se jednoho rána probudíte do slunečného dne, kdy mizí poslední zbytky jiľ ąpinavého sněhu, můľete se začít chovat, jakoby uľ jaro nastalo.
Stává se vąak, ľe se po několika dnech obloha znovu zatáhne, ľe teploty prudce klesnou a ľe na dosud neprohřátou zem začnou opět dopadat vločky sněhu a vytvářet souvislou bílou vrstvu.
Tenhle příměr mne napadl, kdyľ jsem na únorové obvodní konferenci v Praze
poslouchal emotivní vystoupení starého devadesátiletého komunisty,
který se dodnes jen těľce vyrovnává s tím, ľe desítky let jeho nepochybně
poctivě zamýąlené práce byly překryty masivním majetkovým převratem, jenľ za
podpory větąiny společnosti úspěąně zlikvidoval velkou část materiálních i
nemateriálních výsledků předchozího reľimu, který někteří nazýváme prvním
pokusem o socialismus.
Náą hlavní problém spočívá jednak v tom, ľe lidský
ľivot je velmi krátký ve srovnání s časovými měřítky typickými pro
společenský vývoj, jednak v tom, realita světa je podstatně sloľitějąí neľ
slova, jimiľ ten svět běľně popisujeme. Můľeme vlastně několik teplých dní na konci
zimy nazývat "jarem"? Není naąe zklamání z toho, ľe znovu napadl sníh a ľe
třeba některé první květy stromů zmrzly, dáno jen naąí touhou po příchodu jara?
Lidsky je to zklamání zcela pochopitelné. Já bych k tomu
jen dodal: to zklamání nemá společenský smysl. Je třeba hledět do budoucnosti.
Jaro prostě přijde.
Milan Neubert, 12. 2. 2017
Příchod jara
